Text písně:

Já myslím, že nejtěžší na světě je mluvit pravdu. A prát se za tu pravdu. Už proto, že vždycky je na světě fůra lidí, který by byli hrozně rádi, kdybyste tu pravdu neřekli. Když mluvíte pravdu, může se vám stát, že se vám budou lidi mstít. Aspoň se budou vo to pokoušet, ale když budete lhát, tak určitě přijde trest. A to je potom daleko horší. Čili heslo zní: „Když to má bejt kyselý, tak ať je to jako vocet.” A já jsem to měl jako vocet dost často. Když se tak ňákou dobu potloukáte po hotelích a lokálech a putykách a tancovačkách a bálech a hrajete a pozorujete ten cvrkot kolem sebe a jak ty lidi popíjej a jeden je z toho veselej a hodnej a celej svět je jeho a druhej začne bejt žlučovitej a nenávistnej a hned by se pral. Začnete znova přemejšlet vo životě, vo lidech, vo sobě a znova vám vleze do palice ta poťouchlá otázka: „Kam vlastně tohle všechno vede?” Vzpomínal jsem na různý chvíle svýho života a srovnával jsem si. A najednou jsem si uvědomil, jak se mi postupem času kazí charakter Když jsem třeba na tom řeznickým bále skočil do tý močůvky, tak jsem pěkně mlčel a nechal jsem tam naskákat všechny svý kamaráy. A měli jsme z toho náramnou jundu. Dobře. Ale když před lety v internátě skočil Šoula při ňáký klukovině řediteli rovnou do náruče, taky si moh říct: „Sranda, budu zticha a nechám do toho padnout všechny.” Jenže co udělal Šoula? Varoval nás a nechal to všechno na sobě. Kdybych byl šel tenkrát první já, udělal bych to taky. Byli jsme kluci, trochu jsme si hráli na zbojníky, trochu byla ta naše čest křečovitá, ale byla to čest. Pár let nato nechám svý kamarády naskákat do močůvky jen proto, že jsem tam sám jako blbej skočil, taky mám z toho hec. I tu jsem si řek: „Je to špatný, vůbec to není dobrý.” A začal jsem uvažovat, co bych měl se sebou udělat, abych se zase dostal na ňákou správnější kolej. No byl jsem rok v Praze v Redutě, pak zase v Karlových Varech, kde se nakonec utvořil dlouho slibovanej Mambo kvintet. Já jsem se tam dostal a celej další rok jsem prožil v autobusu. Celej rok se hrály stejný písničky, celej jsi měl okolo sebe stejný lidi, to nemohlo dělat dobrotu. Na Silvestra v roce ’59, což byl náš poslední den a dělali jsme poslední představení v Jablonci nad Nisou. To představení skončilo přesně ve 12 hodin. Protože jsem byl ze sklářskýho kraje, tak jsem byl zvyklej, že se na Silvestra připije na zdraví a protože se z tý skleničky už nikdo jinej nesmí napít, tak se rozbije. V domnění, že jsem teda ve sklářským kraji, a taky jó, jsem dopil. Prohlásil jsem, že všem přeju hodně zdraví a štěstí a to vostatní si tak ňák nakrademe a hodil jsem tu skleničku do orchestřiště. Ovšem, nebyl jsem asi moc dobře pochopenej, nebo co, zkrátka a dobře vzápětí se rozpoutala největší flašková bitva, jakou jsem kdy zažil. A ráno asi museli vyvážet ty střepy nákladním autem. Protože, kdo co měl, tak to rozbil. Načež teda ráno jsme se všichni rozloučili a to tak, že navždy. Já jsem ujel do Karlovejch Varů, lehnul jsem si do postele a čtyři neděle jsem nevstal. Když ležíte pomalu pět neděl, tak mezi horečkama máte různý představy a sny. Sny, na který předtím nebyl čas. A napadaj vás věci, kterým ani nepřisuzujete vůbec žádnou vážnost, jako by to všechno patřilo k těm horečkám. A zatím ve vás uzrává plán a vy vo tom ani nevíte. Teprve, když jsem po tý nemoci vstal a teď jsem věděl, že se už zase udržím na nohou, tak jsem si současně uvědomil, že to byl plán a že je hotovej. Načež jsem sebral kytaru a dvě košile a vydal jsem se do Prahy. (!)

? Speciální znaky: *tučně*

Přispěvatel: Můžete uvést svoje jméno nebo přezdívku

Napište prosím číslicemi: jedna osm devět (!)