Po zasmušilé pustině jel
Starý honec krav
Den temný byl a ševelil
Dech větru v stéblech trav
Tu honec k nebi pohleděl
A v hrůze zůstal stát
Když z rozedraných oblaků
Viděl stádo krav se hnát

Jupijahéj, jupijahou
To přízraky táhnou tmou

Ten skot měl rohy z ocele a oči krvavé
A na bocích mu plápolaly cejchy řežavé
A oblohou se neslo jejich kopyt dunění
A za ním jeli honáci až k smrti znavení

Jupijahéj, jupijahou
To přízraky táhnou tmou

Ti muži byli zsinalí a kalný měli zrak
A marně stádo stihali, jak mračno stíhá mrak
A proudy potu máčeli jim tvář i košili
A starý honec uslyšel jejich jekot kvílivý

Jupijahéj, jupijahou
To přízraky táhnou tmou

Tu jeden honec zavolal a pravil: „Pozor dej
Svou duši hříchů uvaruj a ďáblu odpírej
Bys nemusel pak po smrti se věčně věků štvát
A nekonečnou oblohou to stádo s námi hnát”

Jupijahéj, jupijahou
To přízraky táhnou tmou
Přízraky táhnou tmou