My jsme nejdřív bydleli v Černošicích, teda přesně řečeno v Mokropsech, ale to jsem musel bejt strašně malej, protože si z toho pamatuji pouze takový kusý útržky.
Vím ještě, že ty Mokropsy jsou dvoje a to je náhodou moc krásný. Horní Mokropsy, který jsou dole u Berounky, a Dolní Mokropsy, který jsou nad nima na vršku, a mezi nima jede vlak a je tam zastávka a ta se jmenuje Černošice.
Jestli tomu nerozumíte, tak si z toho nic nedělejte, já taky ne.
My jsme bydleli v těch Horních Mokropsech, což je vedle Berounky, jsou tam takový vilky, zahrádky a my jsme bydleli v takový bílý nebo prostě světlý vilce a okna měla přímo proti proudu řeky.
Takže, abych to teďka nesplet, tak správně na levý straně byla řeka a na pravý straně byl vlak. A já si vzpomínám, když přijížděl vodspodu vod Karlštejna za zimních podvečerů, když už byla tma, tak nejdřív bylo vidět reflektory a jiskry a strašnej voheň, pak světýlka, to byly vokýnka a vzádu šla pára a to byl prostě pro mne drak.
A pamatuju si takový zlomky, ani to nejsou příhody, jenom takový dojmy.
Jednou jsme dělali velkej táborák, ale to jsem musel bejt strašně moc malej, protože jsem měl ještě sukýnku a zástěrku. Šircinku se tomu tenkrát říkalo. Prostě já měl takovou šircinku s kočičkama na kapsičce a stál jsem u toho vohně a slyším z dálky, jak někdo říká: „Kde je moje.”
No a to byl náš táta, kterej mně vždycky říkal: „Ty jsi moje.”
A taky mně utkvělo v hlavě, že pak jednou přišel táta od vlaku a povídá: „Tu máš.” A teď se zarazí a říká: „Ježišmarja, já to nechal ve vlaku.” A do dneška nevím, co to bylo, co mi tenkrát přivez, akorát si pamatuju, že to nechal ve vlaku.
V tý době někdy jsem taky začal říkat ř. Já jsem začal mluvit dost brzy, už nevím, jestli jsem mluvil špatně nebo dobře, ř jsem říkat neuměl. Říkal jsem spíš f a hlavně jsem se vyhýbal slovům, kde se to ř jako říkalo.
A když jsem se to potom naučil, tak jsem všemu říkal ř, ve všem bylo ř, houska byla řouska a botičky byly řotičky a prostě bylo všechno na ř a všechno prostě, co jsem říkal, tak jsem do toho motal ř.
A taky jsem spal v šupleti vod skříně. Byl to takovej velkej šatník, vyřezávanej, takovej parádní a dole měl šuplata, vlastně jenom jedno a to byl můj pelíšek.
Jinak jsem teda spal v ložnici, kde jsem měl svoji postýlku, ale odpoledne, když jsem si chtěl lehnout, tak mně maminka vytáhla šuple z toho šatníku a vzala knížky a podložila ho tak a tam ho tak natřásla, položila mě tam a říkala: „Tak hajej.” No a já jsem na ní volal, aby mě zavřela.
Ale jednou, když mě naši kluci, dva bráchové zavřeli do obýváku, tak jsem šíleně řval.
A ještě jednu velkou příhodu si pamatuju, která pro mne byla důležitá, hned vám to všecko vysvětlím.
Jak náš táta popravoval prasata, tak maminka jednou od někoho dostala takovou velkou bednu čokoládovejch vánočních ozdob. Byly tam panny, takový velký, který se věšej na vánoční strom až takhle u kmene, aby se to třeba neobrátilo. Ony byly strašně těžký, a byli tam raci a já už ani nevím co všecko. Ale nejkrásnější z toho byly takový ty zlatý prasata. Byly z těch figurek největší, vopravdu ohromný prasata a mně to připadalo jako hrozný zvíře a byly taky těžký a vůbec se na stromeček, no vůbec se nedaly pověsit. No a máma je měla postavený na takovym toaletním stolku. Byly tři, jedno stálo uprostřed a jedno na pravý straně a jedno na levý.
A náš táta, já nevím, co ho to tenkrát napadlo, náš táta nás jednou pozval na zabíjačku. To už muselo bejt Jarkovi kolem čtrnácti, Honzovi dvanáct a Frantovi deset. Takže už to byli kluci jako dost rozumný. Ale já holt furt mezi nima cvrlikal, no já jsem byl nejmladší. Takže jsem jen tak koukal, co se jako bude dít.
Táta vzal nůž a říkal: Kluci, držte. A, a, a pevně ho držte, aby se nám nevyškublo. Napřed ho píchnem - a dělal to, jak to říkal. Kluci z toho měli šílenou jundu. A teď mu uřízneme hlavu, pak ho svlíkneme a začal to pozlátko tahat, tahat dolů, no a teď ho rozřízneme přesně na půlku přes břicho. A teď zase takhle, tohle jsou přední nohy a tohleto jsou zadní. A ty dostaneš tenhle kus a ty dostaneš zadní a ty tohle a ty tohle. Každej jsme dostali kus toho prasete. A pak se ještě v domě píchlo to druhý a každej plnou pusu čokolády a já z toho byl doopravdy děsně zmazanej a najednou vám do toho přišla máma.
Načež všichni začali zdrhat, jak tak utíkali, tak shodili takovou lampu, která vypadala jako zmenšenina pražskejch pouličních luceren. A ta lampa, já to vidím jako teď. Ta lampa takhle padla a ta koule z toho mlíčnýho skla se rozbila. A protože Honza, ten prostřední z těch tří kluků byl takovej nejjemnější, tak tam zůstal stát, takhle se na to díval a ty dva s tátou zdrhli druhejma dveřma.
A maminka vlítla do pokoje a podívala se na tu lampu a povídá: „Co to je.” Podívala se na Honzu a tíhla vám ho po hlavě a Honza neřek ani slovo. Chvíli se ještě na tu lampu díval a potom teprve povídá: „Ale já to nebyl.”
No a v tom okamžiku teda mamina vomdlela. No a tak se všichni vrátili a dávali jí dohromady a trvalo to dlouho. Máma byla taky trošku hysterka, jako každá herečka. A pak se to nějak rozříkalo, jak to s tou lampou bylo, a schytali to všichni. Ostatně táta samozřejmě nejvíc a takhle potom přišla máma na to, že jsme si žrali ta prasata.
Takže to byla taková zamotaná historka. Začalo to prasatama a teprve rozbitím lampy se došlo zase zpátky k těm prasatům a to, co bylo mezitím.
A já na to koukal, jako když mně uplavalo mejdlo, ale utkvělo mi to proto, že jsem se poprvé v životě setkal s křivdou, sice neúmyslnou, ale křivda to byla. Honza to slíznul nespravedlivě. A já jsem to viděl na vlastní voči a furt mi nešlo do hlavy, že zrovna mamina.
Bylo to pro mne daleko víc než celá legrace s těma prasatama a protože jsem ještě nevěděl, že taková křivda je v životě bohužel hrozně běžná a obyčejná věc.
A víc si z těch Černošic vopravdu nepamatuju.