Hudba / videoklip

Hudba a video k této písničce nejsou v současné době k dispozici.

Můžete zkusit vyhledávání na » YouTube « a budete-li mít štěstí, » upozorněte nás « a my video zveřejníme.
Sdílet s přáteli na Facebooku

Hodnocení:

93 % Dobrá písnička Špatná písnička 7 %

15 lidí

Text písně

No zažili jsme tam fůru historek. Třeba jak jsme jednou hráli na řeznickým bálu. Bylo to docela nahoře, tam pod Božím Darem, nejvejš položená vesnice. A tam byl hotel U modrý hvězdy. A tam si udělali řezníci bál.
To si musíte ovšem nejdřív představit takový ty zdravý umaštěný chlapy a ty jejich buclatý maminy. Hm, rozumíte, pro tyhle lidi je takovej bál obrovská záležitost. Zřejmě se už dávno předtím slejzali v hospodách a vymejšleli co a jak, aby to bylo teda k něčemu. A muzika a jídlo a pití a prostě uděláme si tady, prostě si to uděláme jako pořádnej bál, no. Ať lidi vidí, že jsou řezníci jako kabrňáci, co jsou zač a že taky něco svedou.
No, to víte, prachy mezi nima byly, tak se udělala tombola a půlky prasat a prasečí hlavy a dorty, no prostě, aby každej vyhrál, aby všichni měli radost. Doma se zase radily ženský, vymejšlely garderóbu. Chlapi jim do toho kecali: „Heleď, mámo, ta Vomáčková si obleče bůhví co, ty si taky musíš vzít sukni, abys taky ňák vypadala, když jdeš na ples, člověče, ženská.”
No a takhle to trvalo kolik tejdnů, protože ty porady, to vymejšlení, nápady a kecání, to je vlastně součást věcí a tím se lidi baví a o to víc se na to těší.
No a konečně je tady ten pravej bál.
Tak my jsme přijeli, teď nás hned vítaj. Chlapi vyfešákovali, červený šátky vokolo krku, každej druhej jak almara, že by voly moh porážet pěstí. A ty paňmaminky jsou zase takový růžovoučký, jak čerstvě vyuzenej salám. Samý faldíček, tváře naducaný, nosánky vopocený, no a samozřejmě dcerušky, rozumíte, všelijak voblečený, jako princezny, protože takovej bál je jednou za rok, tak holt všichni koukaj, aby se dali vidět.
No a my si sedneme a hned začneme polkou a pořádnou rozšupovačku, že ano, a pak zase dva valčíky a lidovky a už to jede a už je to vodvázaný. My jsme hráli jako diví a měli jsme ukrutnou radost, že se jim to líbí, jak každou chvílí někdo přišel s frťánkem: „Tu máte, kluci, šmákněte si a zahrajte tuhletu.” Tarará, tarará, šupajdá.
No znáte to. No a my hráli a tak jsme brali ty frťany a lili jsme si to přímo takhle do hlavy a skrz hlavu do žaludku. No a dutinou ústní huby... no zkrátka, vždyť to znáte.
No víte, takovýmu chlapovi vodsekneš, von se urazí a hned zbourá půl Božího Daru.
No a zase se hrálo dál. „A po silnici do Prášil” a celá hospoda řve s náma. Já hraju a koukám se třeba tamhle na tu ženskou a vona huláká a já ji náhodou znám ze kšeftů, že je to taková puťka, tak přicupá, že by si mohla vykloubit panty.
No do toho se prostě musíte vžít a vidět to pohledem toho muzikanta, kterej třeba hrál v Puppu včera pro nóbl společnost. To je samý „Hogo pardón” a tak dále.
No a než se nadějete, je půlnoc pryč, najednou je půl jedný a my začneme: „Do lesíčka na čekanou.” No a to už se to všechno zblázní a ta hospoda, div že se nerozpadne. No a všichni se chechtaj a chechtaj a veselej a bavěj.
Frantovi Vitásků zrovna tenkrát scházely vepředu zuby a protože nechtěl, aby to bylo vidět, tak se chechtal tak, že stahnul hubu a chechtal se jen po stranách těma koutkama, v důsledku čehož vyl a skučel jak pes baskervillskej, když cejtí tlačenku. Já vám to předvedu: „Uhm, uhm, uhm, cha, chá.”
A Venca Patejdl, to byl náš harmonikář, to byla zase taková gorila, takovej kratší, takovej tupej nos a takovej tlustej horní pysk a děsně dlouhej nos, strašná vazba. Břicho a na něm ta harmonika, ale přitom to byl takovej dobrák a kliďas, jak tyhle lidi bejvaj, a hrál a hrál, div tu harmoniku nestrhnul.
A teď se právě stala ta hrozná věc.
Na parketu tam tancoval jeden řezník, takovej udělanej, jak ten náš Venca a tancoval, jako by se chtěl stát králem všech gigolů. Měl takovou žabku v modrejch šatečkách, ta byla jak nudlička a dupal a juchal a vejskal a ta hrozná věc spočívala v tom, že si toho najednou Franta Vitásků všimnul. Totiž všim si hlavně toho, že ten řezník s tou holkou vlastně netancuje, že jí stěhuje jak almaru po tom parketu a drží jí takhle v luftě a ty dva palce jak dvě jelita měl už pod prsama a tak jí ten hrudníček mačkal, že holka jen modrá a fialověla a dělá: „Ha, ha, ha.”
Taková putinda ubohá to byla. Vlásečky umaštěný, takový nudličky a chlap s ní rajtoval po prknech a mlátil jí vokolo sebe jak potěhem.
Prostě Franta Vitásků na ní chvíli koukal, najednou povídá Vencovi: „Pojď sem, Venco, že nedáš tamhletomu chlapovi po hubě. Von s tou slečnou mával v tom povětří, vždyť ta holka za chvíli přestane dejchat. Kdekdo by mu jednu vrazil a ty seš takovej trouba, ty ne.”
„Cože?” Přátelé, Venca popad tu harmoniku, trhnul s ní, až mu zůstaly jenom ty šráky na těch ramenou. Složil ji vedle sebe. Stoup z toho stupínku dolů k tomu frajerovi, klepe mu na rameno a říká: „Víš, kdo já jsem?” A řezník se na něj zašklebil a povídá: „No ty jseš harmonikář a pěkně hraješ, vlastně falešně hraješ.”
„Co, pendrek.”
Prásk ho. Tedy dneska se tomu říká karate a je to hrozná věda, ale tenkrát se tomu říkalo česky-zednická facka. A ten Venca mu ji střihnul, že ten řezník vlít pod stůl a všechno kolem zboural. Ovšem, jak jsem už říkal, tam už to bylo všechno pod parou rozjetý a chlapi se tam mezi sebou bůhví vo čem bavili a heftovali. Tamhleten má lepší nože než ty a ty zase neumíš píchnout prase a kam ty se na ně hrabeš se špekbuřtem a tak podobně, ale zatím se nic nedělo, jenomže jakmile tenhleten chlap dostal tu facku a vletěl pod stůl, tak jako když zazní polnice.
V tom momentě všichni vstali a všechno se to začalo rvát. Každej prostě popad, co ho napadlo, co měl proti sobě nebo vedle sebe, podle toho, co bylo pohodlnější a kerej byl více po ruce. No a teď to jelo. A půllitry a flašky a židle a dorty a prasečí hlavy a všechno lítalo lokálem, jako když se zvedne hejno vlašťovek. V momentě tam nezůstalo na svým místě vůbec nic. Ani kasička Dobrovolnýho spolku. Já jsem dostal židlí do zad, akorát jsem udělal - hip - popad jsem kytaru a prolít jsem dozadu.
Ještě jsem stačil zahlídnout Frantu Vitásků, jak dolítnul skokem plavmo do vokýnka, kterým se podávalo pivo. Projel ten pult po břiše, na konci udělal kotoul. Vyskočil a hned za náma.
Běžím, běžím, jedny dveře, druhý dveře, hurá do ňákýho kamrlíku. Zamkli jsme za sebou, nahoře u stropu bylo vokýnko. Povídám si: „Je to dobrý, dostanem se ven.”
Vylezu na to vokýnko, protáhnu se, venku tma, ale je to v přízemí, žádná vejška to nemůže bejt. Nic se nemůže stát. A skočím. A spadnu po pás do močůvky, dobře. Když už jsem tam byl, ani jsem se moc nevrtěl, aby to nešplouchalo. Říkám si: „Jsme kamarádi v dobrym, musíme bejt i ve zlym.”
Za mnou leze Franta Vitásků: „Tak co je, žiješ?”
Tak povídám: „Jo, je to nízký, nic se neboj a pojď.” Podal jsem mu ruku, von skočil, hrrc, po pás v močůvce. Dělal jsem na něj: „Pšššt.” A šel další a zase ticho, jsme kamarádi.
No a tak jsme v tý močůvce skončili všichni, protože jsme byli kamarádi, že jo.
Reklama

Informace

Přidáno: 25. 11. 2016 - 13:14 | Kategorie: Mluvené slovo | ID: 2431

Přispěvatelé: Karel

Podrobné statistiky
Web používá cookies. OK Info