No a to už je čas myslet na sklárnu, protože se máte stát uměleckým sklářem. A že jím nakonec nejste, no to už je holt takovej divnej vosud. Teď je ovšem zapotřebí říct, že člověk šel do sklárny, protože měl na mysli tu práci se sklem, nic víc. Měl prostě jiný představy. Jenže to nebyla jenom sklárna, patřilo k tomu všechno okolo, třeba to, že člověk najednou vstával ve čtvrt na pět, což je pro kluka otřesný. Ono se tam totiž dělá od pěti do jedný.
Sklárna, to je obřad, počínaje už tím, když se nabírá sklo. To jdete k peci, nabodnete na špičku píšťaly trochu skla, otočíte ho, vyndáte. Na želízku si ho uválíte, mírně do něj fouknete, odstavíte si ho od píšťaly, aby to šlo useknout pinzetou nebo kleštičkama nebo želízkem. Musí to bejt krásně kulatý, všude stejný, né silnější, né slabší, necháte ho trochu ztvrdnout. Pak si to vezme druhej, ten natočí víc skla, proto to musí bejt všude stejný. Kdyby to sklo bylo tenčí, tam by se to propadlo.
No a tak se pomalu dostáváte do taje toho učení, které říká: „Co ohněm projde, vše čisté je.”
Tak člověk na tý peci proniká do těch tajů. Začíná rozumět mistrům, když se na vás mistr zle podívá, tak víte, že jste sežral kus. To se tak říká: „Zase jsi sežral kus.”
Práce je v úkolu, bohužel, protože kumšt se v úkolu dělat nemá. Na kumšt má bejt čas.
Sklo dokáže i prasknout a má tu výhodu, že když ho upustíte, tak už ho nemusíte zvedat, akorát se zamete.
Vzpomínám si, jak mi říkával mistr Tvrz, už je taky na pravdě boží, že skláři bejvali páni, že mistři chodili na huť se šavlí a že když přišel mistr do hospody, kde seděli pomocníci, tak všichni vstali.
Strašně krásný je, když se dělá živá voda, to už musí bejt ňákej pomocník, kterej dělá dlouho na verštatě a je to pro něj velký vyznamenání, když mistr řekne: „Zejtra přijď ve čtyry hodiny, potřebuju si něco udělat.”
Když se dělá něco, co má vypadat jako živý, tak to během tý práce vopravdu živý je.
Třeba taková ryba, to se udělá velká kapka, položí se do burgulce, kde je rozdrcený různobarevný sklo. To se na ni nalepí. Ta kapka je taková duhová, namočí se. To vypadá, jako když namočíte papír a teď na něj dáváte různý vodový barvičky, který se rozpijou. Jedna barva přechází krásně do druhý. Pak se tý rybě udělaj vočička, pusinka, hřbetní ploutev, ploutvičky. Napíchne se na bříško, udělá se vocásek, ohřeje se a takhle se to hodí a ta ryba je živá. Ta ryba dělá jako, jako když plave, protože je celá žhavá a vláčná. Pak ji odseknete, postavíte jí, upravíte jí, jak má vypadat. Ona se vám třeba pohne a zvlní se a dívá se někam k hladině. A taková už bude furt, dokud ji vnouček nerozbije.