Hudba / videoklip

Hudba a video k této písničce nejsou v současné době k dispozici.

Můžete zkusit vyhledávání na » YouTube « a budete-li mít štěstí, » upozorněte nás « a my video zveřejníme.
Sdílet s přáteli na Facebooku

Hodnocení:

80 % Dobrá písnička Špatná písnička 20 %

5 lidí

Text písně

Když jsem skončil vojnu, nastoupil jsem v Chebu. Uvolnilo se tam místo tajemníka Domu osvěty, kterej měl zároveň povinnost vést kabinet Lidové umělecké tvořivosti.
Už nevím, jak to tenkrát vlastně bylo. Kdo mě doporučil, nebo jestli to byl někdo z vojny, no prostě nevím. No, ale najednou jsem se tam prostě octnul a zase jsem neměl kde bydlet a zase jsem teda nebyl žádnej vítěz.
Když máte v životě fofr, fůru práce a starostí, tak se nestačíte ani moc rozhlížet a ohlížet. Makáte a koukáte, abyste to dělal poctivě. Pokud ovšem nejste zrovna flákač. Děláte, čas letí a ani o tom nevíte, ale po určitý době se ve vás začne ozejvat takovej divnej hlas. Prostě někdo vám něco říká, ale zevnitř, z vás, což vám připadá strašně divný. V takovejch chviličkách, třeba před spaním nebo prostě, když se ten celodenní kolotoč na chvíli zastaví, najednou slyšíte, jak vám ten druhej ve vás říká: „Poslechni, člověče, k čemu je takovejhle život a kam to povede? Co seš a co budeš?” A nic.
Do rána na to zapomenete, ale za tejden se to ozve zase a potřetí a posedmý a vrtá vám to hlavou a čím dál tím víc vidíte, že takhle jste si vlastně vůbec nepředstavoval ten život. A že život musí mít ňákej smysl, že musí k něčemu vést, jinak že to nemá žádnou cenu.
Dělat jenom něco proto, aby vám za to zaplatili a vy abyste to zase utratil. To potom nejste člověk, ale spíš taková veverka na jarmarku, co pořád běhá kolem dokola.
A tak mně z toho všeho jednoho krásnýho dne prostě ruplo v bedně a řek jsem si: „Já prostě nemůžu úřadovat.”
Představte si mě za stolem, umazanej vod inkoustu. Neustále jsem měl ňákej čurbes v razítkách a pořád jsem nevěděl, který razítko mám kam dávat, no prostě já jsem kancelářskej antitalent, no.
A tak jsem jednoho dne dezertoval jako nejobyčejnější voják. Strašně mne to mrzelo, ale já jsem prostě, já jsem prostě nemoh takhle žít.
To už naši bydleli v Karlových Varech a já jsem se vrátil k nim. Přišel jsem, zaklepal jsem a řek jsem: „No tak vidíte, ale zase jsem vám nic neukázal, co.” A zase jsem byl smutnej a zase jsem nebyl vůbec žádnej vítěz.
A právě v tý době jsem potkal Frantu Vitáska a ten mi říká: „Máš kytaru?”
Já řek: „Mám.”
A v tu chvíli nastal obrovskej zvrat. Především proto, že tahleta parta zapustila do mé duše úplně jiný věci, než jsem doposud prožíval. To byla bitva, to byly Lipany. Ovšem nebyla to jenom muzikantská škola, byla to především taky škola života a to obrovská. Hráli jsme v nejrůznějších podnicích, jednou s partou, jindy jsme tak jeli ve dvou. Jednou jsme hráli v Puppu a podruhý jsme jeli zase někam do hor na ňákej strašnej candrbál, kde visela vod začátku až do konce facka v luftě.
A vy jste všude museli bejt doma a všude jste museli hrát tak, aby se lidi bavili a aby byli hlavně s váma spokojený.
Reklama

Informace

Přidáno: 23. 11. 2016 - 15:24 | Kategorie: Mluvené slovo | ID: 13195

Přispěvatelé: Karel

Podrobné statistiky
Web používá cookies. OK Info